"Vyvlastňovací dekrety z r. 1945 je nutno zrušit. Cesta, kterou lze doporučit, je požádat Spolkovou republiku – jako ochrannou mocnost sudetských Němců – aby veškeré dosud trvající otázky, které vyplývají z tohoto komplexu otázek, objasňovala a řešila smluvní cestou. A to za spolupůsobení patronátního Bavorska a legitimních zástupců sudetských Němců. Za současného právního stavu neprosadí jedinec patřičné právní řízení, ani nenajde kompetentní soud, u kterého by mohl uplatnit majetková práva. To platí i pro Německo a Rakousko. Tyto záležitosti je nutno dojednat. "

Vláda Svobodného státu Bavorska požádala mezinárodně uznávaného vídeňského juristu prof. dr. Felixe Ermacoru – který je činný jako znalec v otázkách lidských práv také pro OSN – aby vypracoval dobrozdání k otevřeným sudetoněmeckým otázkám, souvisejícím s vyhnáním sudetských Němců z jejich vlasti v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Předkládáme zde závěrečné teze obsáhlého právního dobrozdání, v němž profesor Ermacora dochází k závěru, že se jedná nejen o nepromlčitelné skutkové podstaty bezpráví, ale že musí následovat obapolné vyjasnění těchto otázek, přičemž závažné klíčové funkce připadají ČSFR a ČR. Pravdě se člověk nemůže, nemá ani nesmí vyhýbat. Z přiznání pravdy vyplývá uznání existujících právních zásad jako základů soužití lidí a národů. Jen ten, kdo právo ctí a podle práva jedná, zajišťuje budoucnost. V tomto smyslu předkládáme tyto shrnující stránky k úvaze českému čtenáři.

6. Vyvlastňovací dekrety z r. 1945 je nutno zrušit. Totální konfiskace movitého a nemovitého majetku v průběhu vyhnání nese spolu s ním charakter genocidia, a s ohledem na všeobecně uznávaná pravidla mezinárodního práva a právní zásady mezinárodních organizací je nutno totální konfiskaci anulovat a poskytnout náhradu. Ať již má být majetek restituován, anebo za majetkové ztráty poskytnout náležité odškodnění.

8. Srovnatelné příklady ukazují, že rámcové smlouvy o odškodnění jsou cestou, jak uspořádat majetkové otázky. V této souvislosti je přednostně důležité objasnit státní příslušnost obětí vyvlastnění v okamžiku vyvlastnění, a podle toho jednat dál.

9. Přestože Evropská konvence lidských práv zaručuje ochranu majetku (čl. 1,I. Dodatečný protokol), nelze v případě stížností zcela vyloučit účinnost námitky „ratione temporis“ (ducha doby). Ledaže by existoval „link“ (spojovací článek) mezi odnětím majetku a jednáním nebo opomenutím Německa. Československé námitce proti platnosti majetkového práva k tíži sudetoněmeckého majetku je nutno odporovat v případě, že Československo ratifikuje přístup k Evropské konvenci lidských práv.

10. Cesta, kterou lze doporučit, je požádat Spolkovou republiku – jako ochrannou mocnost sudetských Němců – aby veškeré dosud trvající otázky, které vyplývají z tohoto komplexu otázek, objasňovala a řešila smluvní cestou. A to za spolupůsobení patronátního Bavorska a legitimních zástupců sudetských Němců.

Je neuvěřitelné, že se prezident Pavel sešel se soudkyní Evropského soudu pro lidská práva, aby ji sdělil, že by v případě lichtenštejnské žaloby na ČR, jež jde primárně proti tzv. Benešovým dekretům, byla lepší dohoda. Toto defenzivní stanovisko českého prezidenta ve věci tak klíčové jako je ochrana ústavního pořádku, jehož jsou tzv. Benešovy dekrety součástí, může poškodit vyhlídky České republiky ve sporu s Lichtenštejny." (Z článku "Šlapání v porcelánu páně prezidenta pokračuje…", autor Jiří Paroubek, vasevec.cz, 5.10.2023, 18.23)

Iniciativy se ujal, zdůrazňujeme, jak vyplývá z výše uvedené citace, pan prezident Petr Pavel. Při jednání se soudkyní Evropského soudu pro lidská práva se nechal slyšet, že v případě lichtenštejnské žaloby proti ČR, jež jde především proti tzv. dekretům prezidenta republiky, by byla lepší dohoda.

A tak pomalu dochází k situaci, o níž snili tzv. sudetští Němci od roku 1991. Zatím jde o Lichtenštejny, o jejich "rodový majetek", o který "chudáci" přišli na základě dekretů prezidenta republiky. Pokud však "naše" vládnoucí elita se hodlá s Lichtenštejny o jejich majetku dohodnout a tak viditelně prolomit dekrety prezidenta republiky, není žádná záruka proti tomu, že podobně bude jednat i o majetku tzv. sudetských Němců, pokud ovšem dekrety prezidenta republiky neprohlásí "za zrušené".

Na rozdíl od pana P. Pavla jsme proti jakémukoliv jednání mezi ČR a Lichtenštejny o jejich majetku, který byl jim konfiskován na základě dekretů prezidenta republiky. Naše soudy zamítly žalobu Lichtenštejnů, kteří se domáhali na republice vydání konfiskovaného majetku, po právu. Je ostudné, že pan Petr Pavel v tomto případě zřejmě hodlá opustit cestu práva a dohodovat se o majetku, který nám patří. Pokud však skutečně hodlá na naznačené cestě dále jít, nemůžeme k tomu v žádném případě mlčet. Kam až bychom mohli dojít? Nechme mluvit pana prof. Václava Pavlíčka, CSc., o dekretech prezidenta republiky: " Představitelé landsmanšaftů Němců odsunutých z Československa již dlouhodobě všemožně usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky. Tento jejich požadavek je, jak v roce 1998 řekl prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc. „…součástí komplexního plánu obsaženého v jedné expertize, kterou měla německá vláda v roce 1991 k dispozici při jednání o československo–německé smlouvě a má sloužit k znovuzískání majetku Němců. Řada kroků německé strany postupuje podle tehdy zpracovaného scénáře“. (Sborník Česko–německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 28)."

Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. PhDr. V. Pavlíček, CSc. dále výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (Sborník Česko–německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 27).

S uvedeným stanoviskem pana prof. Václava Pavlíčka, CSc., se plně ztotožňujeme. A s ním opakujeme: " Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný." Je si toho též vědomý i pan prezident, Petr Pavel, fialová vláda, poslanecká sněmovna a senát? Pokud ano, proč mlčí k předmětným výrokům pana prezidenta P. Pavla? Proč mlčí vlastenecké subjekty?

Petr Pavel se dopustil již celé řady nám všem známých nepřípustných a hrubých přešlapů. Tím posledním z nich o dohodě s Lichtenštejny o majetku, který jim republika konfiskovala na základě dekretů prezidenta republiky, se, jak jsem přesvědčen, zcela diskvalifikoval. Pan Petr Štěpánek jménem Trikolory "poslance a senátory vyzývá, aby loutkového prezidenta Petra Pavla z funkce prezidenta republiky odvolali."(Z článku Petr Štěpánek – Zákonodárci, odvolejte prezidenta Pavla ‼, http://www.regionalninovinky.cz/zpravy/politika/petr–stepanek–zakonodarci–odvolejte–prezidenta–pavla–/)

Toto řešení je jedním z možných. V každém případě by se však měl již nyní hlasitě a rozhodně ozvat lid, který je "zdrojem veškeré státní moci" (Ústava České republiky, Čl. 2, odstavec (1). Ztráta nebo omezení naší státnosti, kromě mnohého dalšího, může být alternativou naší nečinnosti.

Budeme–li se dnes dohodovat s Lichtenštejny o majetku, který jsme jim konfiskovali na základě dekretů prezidenta republiky, pak zítra na nás bude čekat jednání i s tzv. sudetskými Němci o majetku, který jsme jim konfiskovali na základě "Pařížské úmluvy o reparacích". Pro nás, Československo, které bylo jedním ze signatářů předmětné úmluvy, platila povinnost konfiskovat německý majetek, a to tak, aby se nemohl dostat zpět do německých rukou. Jeho hodnotu jsme zásadně nebyli povinni odepsat ze svého reparačního účtu.

Jediné další jednání bychom uvítali, a to o reparacích, které Německo nám dosud nezaplatilo, přestože je to jeho povinnost, vyplývající z Pařížské reparační úmluvy. I jeden z principů mezinárodního práva říká, že agresor je povinen oběti své agresi nahradit škody, které jí agresí vznikly. A ani dnes nikdo nepochybuje, že agresor bylo Německo a my jeho obětí. Nadto někteří němečtí ústavní činitelé opakovaně slíbili, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile bude sjednoceno. A k tomu došlo již dávno a reparace od Německa dosud nemáme.